To byl jen vítr

„Puberťačko! Si jako myslíš, že si furt budeš číst svý přiblblý knížky a kreslit malůvky do sešitů, místo, aby ses učila? Padej vydrhnout schodiště a něco připrav k večeři, než se máma vrátí.“

„Já žádný přiblblý knížky nečtu! A když tak stále lepší než půl dne sedět podlomenej u bedny a přehazovat nesmyslně programy.“

„Ty jseš nějáká drzá, nemyslíš? Ani vařit neumíš a čekáš, že tě bude někdo chtít. Tak dámo to si zapamatuj, žádnej princ na bílým koni pro tebe nepřijede.(výsměch) To by si dal.“

Claudie utekla na balkon. Prostrčila nohy mezi truhlíky s muškáty a mávala s nimi rytmicky tam a zpět, jako kdyby je nutila vzlétnout. Žlutá, fialová, modrá, žlutá – barevné punčocháče po mámě jí zachytávaly slané kapky, které se jedna po druhé sjížděla z řasové houpačky…kap, kapi, kap…Vpíjeli se snadno. Chtěla se schovat před světem – to je ten pocit, co zažívají…Jak to řekl? Puberťačky. Pryč. Bílý závěs s potiskem vlčích máků se jí na okamžik prudkým větrem přilepil na obličej. Posléze splýval nudně s dalším prádlem na šňůře. Ruka energicky čapla po jemném kusu látky a omotala si ji kolem celého těla. Ještě si dívka uloupí jeden vlčí mák do vlasů…Claudie je krásná. Claudii objímá bezpečí. Claudie zavírá svá modrá kukadla…

„Odkrývám kousíček závěsu. Nepatrnou škvírkou vidím ohromné světlo. Toužím se podívat ven. Vykročím a mé tělo je nahé. Nestydím se. Na chodidla mě šimrá tráva, doráží všechny možné vůně léta. Povyskočím. Gravitace mě vrací. Výskok a zas…Přede mnou se třpytí žitné pole. Nesměle vstupuji. Dlaně hladí klasy. Rozestupuji si cestu. Pak ty tichoučké tony…Svůj ráj má svůj melodram. Banánové nebe se točí, srdce zpomaluje údery. Slyšíte? Poem. Bílé křídlo patřící nebi a za ním…Muž v černé rozevláté košili – snad anděl. Prsty se mu ladně pohybují po černobílých klapkách. Potichu, krásu nechci vyplašit! Opatrně si vlezu pod klavír tak, aby mě neviděl. Sleduji ty maličkosti – černé nalakované boty, stébla tráv, tělo nástroje, broučky, nohavice…Vesmírnost andělů…Potřebuji anděla za klavírem. Snad slyší můj dech. Potřebuji Tě! Prosím, hraj pro mě,“rty vroucně šeptaly.

„Potřebuji koupit máslo, Claudie, kde zase si? Nemám jak udělat večeři. Claudie?“

OPONA SE ZTRHLA. Konec.

To vítr přetrhl látku. Realita. To byl jen vítr.