Klišé

Kdysi mi jedna bytost řekla: klišé,

a od té doby slovo miluju zapadlo za oblohu jako slunce,

co nemělo již na východě znovu se objevit.

Pero nemá šanci a pocity požírá duše.

Jen škoda snad, že se nechce podělit o kousek s ostatními.

Je lakomá...

Představ si, že je obrněný rytíř proti naivitě,

však rytíř bez meče.

Nestačí ji jen vnímavost a ujištění,

chce dotyk

a to nesnáší materialisty.

Bez meče má strach bojovat,

co když na ni ve tmě čekají upíři, kteří lační po její krvi.

A tak se zaleká i první sovy, jenž se snažila vypadat moudře.

Ne, žádný iluzionista, jen realista...

a stále dokola tou hloupou repetiční metodou. 

Dálka se nepřekonává, dálka mě zabíjí, křičí jeho hlas uvnitř.

A pak jen ty runy, poslané po tak smutně nepoetickém výmyslu...

bylo to však jedno...

Slyšíš?

Konečně, prosím...

Tak tedy...

Miluju Tě, Sbohem...

Už jen zatajení dechu a počátek mechanismu